Ondřej Landa: Politikaření, nebo Business?

LEADERS‘ VOICE

HN.IHNED.CZ  27. 4. 2009  00:00

PODNIKY A TRHY, česko
„Das ist doch kriminell…,“ říkávala moje teta z Vídně – oceněná za svou celoživotní asistentskou excelenci na rakouském patentovém úřadě čestným titulem Frau Kanzleirat – kdykoli narazila na viditelný projev lajdáctví nebo profesionální nedbalosti. Neměla samozřejmě na mysli trestní odpovědnost ve smyslu zákonném. Dávala najevo své bytostné pohoršení nad neřádem a hňupstvím, které se rozcházelo s jejím přesvědčením o občanské odpovědnosti a profesní kompetentnosti. 
„Indolence“ – tak se v naší rodině označovala zdravému rozumu se příčící omezená sobeckost a neschopnost konat pro evidentní dobro věci. 
Teta z Vídně ani můj otec už nežijí a nemusejí se dívat na svět, kterému by moc nerozuměli. To, co předvádí pod reflektory celosvětové pozornosti česká politická reprezentace od prezidenta až po karikaturní figurky v parlamentu a ve vedení krajů, je z hlediska národního zájmu věru „indolentní a kriminelní“. 
Dominuje tragikomické defilé nezralého, sobeckého, do sebe zahleděného jáství, politikaření a pletichaření. Vytratila se racionalita zakotvená ve vyšších cílech a vizích, uměřenost a sebekontrola – nikoli jen ve smyslu vnějšího projevu, ale především věcná, dělná, substanciální. 
Politikaření a partikulární zájmy často převažují nad potřebami businessu i v podnicích, kde je společný cíl jasně definován. Centrála brzdí akviziční aktivity regionu – pracuje se na nové segmentaci. Ředitel vápencového lomu a výrobní ředitel cementárny vedou zákopovou válku o kvalitu vsázky. Logistika odsune slíbenou dodávku klientovi s odkazem na plán údržby vozidel. Personální ředitel blokuje perspektivní inovační projekt s odkazem na stop stav pracovníků. Generální ředitel ignoruje návrhy na změnu benefitového systému, přestože personalisté s nimi spojují úspěch náboru v klíčových úzkoprofilových profesích… 
Vše jsou to věcné různice, které by mohly mít rychlé a snadné řešení, kdyby se prosadil zdravý rozum a jasná kriterialita nadřazených firemních potřeb a cílů. Jenže každé takové rozhodnutí je zároveň výrazem poměru sil v organizaci. Proč mám ustoupit právě já, když mé stanovisko je podepřeno silnými argumenty. Ustoupím, a v krátkém čase budu v pozici lépe placeného poskoka silnějších, asertivnějších kolegů. 
Na mocenském kolbišti je přece účinnější překřičet druhé než jejich argumentům naslouchat s otevřenou myslí a hledat nejlepší dosažitelné řešení. Stačí sledovat „úspěchy“ hejtmana Ratha v televizních debatách (vlastně paralelních monolozích). Hluší překřičují hluché… 
Chybí-li respekt k partnerovi, ochota mu naslouchat a empatie – schopnost vidět problém jeho očima, ztrácí se důvěra. Bez důvěry není autentické, otevřené diskuse, tvořivého sdílení idejí, představ a skutečných aspirací. Nikdo toho není ušetřen – v představenstvech a řídících výborech velkých i malých firem se komunikace mnohdy podobá spíše pokerové licitaci než týmové práci na společném díle. Názory druhých jsou předmětem briskní kritiky. Kritika se považuje za osobní útok, který není radno nechat bez patřičné osobní odezvy. Hledají se důvody, ne způsoby. 
Hypertrofovaná ega zúčastněných se ovšem vždy nestřetávají ihned v prvním, konfliktním plánu. Jsme přece slušní, zkušení lidé, kteří vědí, že konfliktní chování „se nenosí“. A tak negativní myšlení, defenzívní postoje a agresivní odezva se skrývají pod pečlivě kontrolovanou pózou, která mívá kultivovanou, ale o nic méně destruktivní podobu. 
Hovořím-li postupně se členy vrcholových vedení podniků mezi čtyřma očima, zpravidla se vynořují pověstní věcní i vztahoví kostlivci – dlouhodobě potlačované názory, neventilované frustrace, pocity skutečného či domnělého ukřivdění, tabuizovaná témata, o kterých je lépe nemluvit. Když se podaří takové různice pojmenovat, nastavit jim pomyslné zrcadlo a předložit je otevřené diskusi, mívá to překvapivě očistný účinek. 
Platí Nolanův zákon konfliktu: 90 procent nedorozumění, různic a konfliktů pramení z nedostatku empatického naslouchání a mimoběžné komunikace, nikoli ze soupeřivé snahy poškodit druhé. 
Doporučuji: názorové různice, zamlčené výhrady a potlačované pocity křivdy převeďte do podoby interaktivního diskusního kvízu – nechť otevřené diskusi předchází hlasování o různých polohách kontroverzních témat, ze kterého se vynoří viditelná, hmatatelná informace o skutečném rozptylu názorů a představ a jejich kontroverznosti. Hlasování musí probíhat anonymně za účasti všech členů týmu přímo na místě. Moderní telekomunikační technika to dnes umožňuje. 
Výsledky takto získané „v reálném čase“ často šokují svou překvapivostí a zřetelnou naléhavostí změny. Taková zpětná vazba eliminuje nečitelnou „metakomunikaci“ a pomáhá zahájit autentickou věcnou diskusi, ve které business převládne nad politikařením.

Autor je předsedou Společnosti pro strategické řízení, inovace a podnikatelství a vedoucím partnerem poradenské firmy Inventa